Sunday, 1 June 2014

Víte, že

tenhle blog funguje už od roku 2011? Asi těžko že jo, když jsem se nikdy nesvěřila. Ale mně to taky nepřijde tak dlouho, hlavně jsem se pořád ještě neměla k tomu se přestěhovat ze svýho "starýho" blogu, ale jednou to prostě příjít musí. Maudě už není in Euphoria, ale in London. Resp. v euforii jsem pořád, ale k tomu ještě v Londýně.

Z nedalekýho divadla ke mně doléhají zvuky nějakýho představení, hodně se tam zpívá. Zpěvák to vyhání do dost velkejch výšek, ale už by mohl přestat. Je to furt dokola a nebaví mě to. Co mě ale baví, je muj pokoj, podle slov rodiny, u který bydlim, malý, ale pro mě dostačující a akorát. Hlavně když je tady internet, postel a velký okno. Navíc doma jsem měla i menší pokoj, takže v tomhle ohledu jsem skromná a navýsost spokojená. Výhled mám do zahrady, za kterou je ulice, kde nejezdí auta, a ono zmíněné divadlo. Co víc si přát?




Když jsem před týdnem přijela, tak optimistická jsem si nepřipadala. Hned po příletu jsem si řikala "Doprdele, co já tady budu dělat? Vydržím to? To nejde, musím se vrátit!" Rodina je velmi milá. Matka, otec, dcery .. všichni se zdají být v pohodě (doufám, že budou i nadále:)) no a pes! Ta si mě hned získala, nebo jsem si získala já jí? Ví, že moje ruka hladí, a tak mi ráda pokládá svojí hlavu na stehno a když chvíli nehladím, čumákem si postrčí mojí ruku, jakože co mě to napadlo přestat, ať pokračuju. Ale i přes tohle všechno jsem asi evidentně tři až čtyři dny vypadala little bit sad. No, nemůžu říct, že by to bylo little bit, bylo to more than little bit, a i když si to člověk neuvědomoval, vidět to asi na mě bylo. Dneska už se mě neptají, jestli je všechno ok, takže už snad člověk vypadá veseleji.


Po příletu přes víkend a v pondělí na bank holiday jsem se seznamovala s rodinou a novým prostředím, a v úterý začala práce. Je to náročný být v jinym prostředí, pochytávat, co kdo řiká a být v podstatě od rána do cca 17 až 18 hod v jednom kole. Ale .. jsem v Londýně!! Hahaha! To jsem si přece vždycky přála (vždycky jsem se tim ze začátku napomínala, jakože co jako chci, když jsem vždycky chtěla tohle!). A tak jsem se začlenila. V pátek už jsem se sice těšila na víkend, protože jsme se měly sejít s Třešničkou, ale i tak mi bylo fajn.

S Třešničkou jsme se skutečně sešly. I když to ze začátku vypadalo beznadějně, protože místo aby se se mnou domluvila, šla si radši lehnout, ale nakonec jsme to nějak zběsnili s Mírou, a v cca 10.15 se sešly před Marble Arch (našim novym Mírákem:)). Jela jsem taky poprvé sama doubledeckerem a překvapivě jsem to všechno zvládla v pořádku. V centru jsme pak s trošku malym omezením Třešninýho močovýho měchýře a Běse v patách na WA prošly témeř celou Oxford Street. Sakra, to jste mi nemohli říct, že je dlouhá jako prase??! (Fakt, Václavák hadr, takovej desetiváclavák ..), lidí jako svině, narvanej Primark uplně blbejma cizincema, co neví, jestli maj jít vpravo nebo vlevo, nebo co vlastně mají dělat, ale i tak - výlet to byl skvělej. Zastávka v dědkovi, Oxford Street zase zpátky na druhou stranu, a pak cesta na Covent Garden.


Trhy, pouliční umělci, hledání Jamese Cooka, prozpěvování "I love the chosen one" (zbavte mě toho!! :D To je tak nakažlivý, že jsem si to ještě večer musela pustit tak třikrát :D), potom zase na Earl's Court za Tardis, kde se mi moc nechtělo pózovat, ale nakonec jsem k tomu byla donucena a jsem za to vlastně ráda. A pak do Green Parku, pro Frappuccina, a do St. James Parku, kde jsme zakotvily na lavičce a sledovaly veverky, vodní ptactvo a nadšený cizince z kytky za náma (nechápu:D). Po nějaký době sezení a povídání si se čas nachýlil a po odložení tělních tekutin jsme se vydali na nádraží na Victorii odpravit Třešničku. K naší smůle celý den nejezdila žlutá ani zelená line, takže jsme museli pěšky. Stejně tak po rozloučení já, z Victorie pěšky dalších dvacet minut na mou zastávku autobusu, který mě dovezl až domů (resp. 15 minut od mého domova, takže další procházka zaručena). Ale zase jsem si to prošla a o to víc se vyznám v ulicích Londýna. Jo, je to pěkný tu být.


Večer jsem padla a dneska ráno ležela jak jsem chtěla. Tady u nich je to stejně normální. Obě dcery i v pracovní den (jedna se učí na "maturitu", druhá má zkouškový) vstávaj cca ve 12, takže já se svým ležením do 9.45 se fakt stydět nemusím.

3 comments:

  1. Koukám, že Maudí si to tam užívá a má dokonalé prázdniny dá se říct :D. Tak si to tam užívej, přeju ti to hrozně moc a konečně to vyšlo! :D PS: Chci Wonku!!! :DDDD

    ReplyDelete
    Replies
    1. Nevím, jestli zrovna prázdniny, ale je to něco jinýho, to se musí nechat :)) Navíc už bylo na čase, a tohle byl zrovna první volnej víkend, takže toho se muselo využít. Uvidíme, co bude příště .. :)) Díky, díky, a ty už se porozhlížej, kam na podzim pojedeš :P
      PS: Wonka tu na tebe čeká .. a možná počká i nějaká flaštička frappučína ;D

      Delete
  2. Já jsem moc ráda, že ses rozepsala, děkuju ti za tvoje dojmy! Já bydlim u Liverpoolu nedaleko k moři, tak ten mořský vzduch ke mně zavane často, mám to moc ráda. At se ti tu líbí a těším se na další příspěvky

    ReplyDelete