Monday, 8 September 2014

Mushrooms, mushrooms ..

Taková malá houbová sága..

Houby a víno (hub o mnoho víc). Tak by se dala shrnout moje dovolená v ČR. Ale proč něco shrnovat, když všichni čekají, že to rozvedu, že jo? Přesně v polovině srpna jsem dostala čtrnáctidenní dovolenou, a tak jsem se vypravila domů. Pozdravit rodinu, kamarády a v neposlední řadě Běsisko. Po promítací foto-návštěvě u babičky, jak to tady v Londýně vypadá, jsme s Běsem začali intenzivně hledat, kam to vyjedeme z Prahy, až jsme narazili na vinárnu a Penzion U Kočky (vřele doporučuju i pro alergiky, kočky tam mají jen keramické :)) na Hodonínsku. Běs si přál právě do této lokality, protože bažil po houbách a toho času nikde jinde než na Moravě nerostly. Dobře jsme udělali.

Po dalších návštěvách jsme v pondělí odpoledne vyrazili směr Brno a v podvečer se tankodromovou déjedničkou dokodrcali k lesu, kde se mělo o houby zakopávat. Jediný, o co se v lese dalo zakopnout, byly větvě, kameny a další nerovnosti. Hub skutečně pomálu. Až když se setmělo, tak jsme se dostali do vzdálenějších míst, kde na nás zasvítila první hlavička satana. A hned potom další a další. Celkem jsme narazili alespoň na deset kousků. Byli to zasloužilí páni Hřibové, co v lese stáli už několik dní. Pokud v lese rostlo i něco víc, nic jsme neviděli, protože tma přišla rychleji než jsme čekali a k autu jsme se vraceli už v černočerné černotě.


Do penzionu jsme dorazili až po desáté hodině, což nikomu nevadilo, protože pokoj už na nás čekal a klíč v zámku taky. Do pokojů se vstupuje francouzským oknem v zahradě a celkově mi to připomnělo takovej ten klasickej motel z americkejch filmů, i když v mnohem modernější podobě. No prostě krása. Hned se nám to tam zalíbilo, dali jsme si sprchu, a pustili se do večeře - servírovala se pizza, kterou jsem dělala den předem, ale byla výborná. Běs večer ještě tabletil (mor!), já jsem se zachumlala do peřin a padla.

Ráno nás uvítal pan majitel(?) s lahví bílého vína a s klíčem od apartmánu, že se můžeme přestěhovat a tak následovalo další přesouvání a další ochání. Jestliže se nám pokoj líbil, apartmán nás doslova uchvátil. Bylo tam uplně všechno, co bylo potřeba, a k tomu moderní a prostě nádherné. Jedinou vadou byl nepřestávající déšť. I přesto jsme vyrazili na náš první výlet směr Lednicko-Valtický areál. Spojení trocha lesa pro Běsa a trocha kultury/architektury pro mě.

První zastávka Dianin chrám (Rendez-Vous) - nikde nikdo. A zrovna když pod deštníkem vytáhnu foťák a všechno si složitě našteluju, popojdu si na místo, odkud chci snímat, vynoří se v oblouku skupina cyklistů, slezou z kol a začnou svačit. Prostě na odstřel! Čekala jsem tam dobrou půlhodinku, než se všichni nají a protáhnou trenky, a že by někomu z nich něco došlo, ani nápad. Pohodička, klídeček, času máme dost. Běs pobíhal v okolních lesích a já čekala, při tom jsem si četla naučné cedule o chráněném suchohřibu moravském, který se tu občas vyskytuje, ne přímo tady, ale v blízkém okolí, a nějak ani nedoufala, že by se někdy mohl najít.. Když už se jedna cyklo skupina uráčila odjet, druhá ještě setrvávala, ale nakonec jsem se dočkala a mohla jít fotit bezlidnatý chrám. Nicméně počasí blbý, světlo blbý, fotky blbý, ale holt tak to je :D.

Déšť neustával a my jsme se přesunuli do lesů, kde Běs našel prvního starýho Quéleťáka. Měla jsem už mokrý nohy a nechtělo se mi chodit ve vysoký trávě, ale Quéleťák mě navnadil, a tak jsem i přes mokro v botách pokračovala lesem a křovinama dál. Při překračování starého kmene jsme narazili na pár trsů malé hlívy, a pak jsme se rozdělili. Běs pokračoval do pro mě nepřístupných míst a já jsem se vracela kudy jsem uznala za vhodný. A pak to vidim! Další kmen úplně obsypaný hlívama a v zemi něco malýho žlutýho. Že by kozák dubový nebo něco nezajímavýho, řikala jsem si. Zavolala jsem tedy Běse, aby přišel otrhat hlívu - pod kmenem bylo bahno, tak přece tam dáma jako já s deštníčkem a foťákem nepoleze no ne?:D

Hlíva udělala radost, ale pak na mě Běs koukne, sehne se k tomu malýmu žlutýmu, čuchne si a řekne: "Je to von, je to Moravák!" - Suchohřib moravský, silně koprem vonící, Běsem nikdy nenalezený, mnou najitý náhodně. Udělal nám samozřejmě radost, takže jsme se vraceli nejenom s taškou plnou hlív na polívku, ale i "zážitkem" najití nenalezeného.
suchohřib moravský
Protože čas a Běsův hlad je neúprosný, další zastávkou byly Valtice a náš úkol zněl najít nějakou dobrou restauraci. Moc na výběr toho tam teda nebylo a tak jsme skončili v jedný, na kterou budeme asi ještě hodně dlouho vzpomínat. Mají štěstí, že si nepamatuju, jak se jmenovala. Asi bych si vzpomněla (aa, už si asi bohužel vzpomínám), ale ani zmiňovat se mi to nechce. Zkrátka všechno rádoby domácí a přívětivé, ale personál absolutně nejevící o hosty zájem a ceny poněkud vyšší. Na jídeláku s hotovkama jídlo, které se dělá a bude se dělat dlouho, tudíž si není možné ho objednat. A v jídelním lístku jako takovym .. staročeskomoravský jídla. Nic proti nim. Ale když už někdo napíše "opravdu domácí knedla plněná uzeným masem se zelím a smaženou cibulkou" a napálí k tomu cenu 115,-, čekáte, že vám na stůl přistane maxiknedlík, ze kterýho si sednete na zadek. Jo, sedla jsem si z něj přímo na prdel. A z velikosti to bylo taky. Na velkém talíři na mě koukal knedlíček cca 10x5 cm, položen na trošičce zelí a na vrchu umazán (zdůrazňuji! umazán!) smaženou cibulkou. Ha ha ha! Hlavou mi proběhlo "a timhle se mam jako doprdele najíst?". Jako chuťově to bylo celkem dobrý, uzený maso uvnitř výborný, ale ta cena? Příště si dám radši čtvrtkilovej smažák za sedmdesát a budu spokojená. Prostě knedlík za stodvacet, absurdita, na kterou budeme skutečně dlouho vzpomínat.

Naštěstí pro mě bylo naproti pekařství, kde jsme si koupili frgály jako zákusek a pokračovali za další památkou. Počasí se pomalu vybíralo a my vyjeli vinicemi pod kolonádu na Reistně. Výhled z kolonády byl nádherný, počasí už taky, takže mezi tím, co Běs zase běhal po lese, já jsem si sušila boty a procházela se kolonádou. 
Z kolonády jsme již posilnění frgálem (výborný) odjeli do Lednice, kde už to sice bezpečně známe, jelikož jsme tam loni na jaře na týden bydleli, ale Lednický park nikdy nezklame a neni na škodu se tam podívat i v létě. Hned jsem tam kousek u cesty našla koloděje, což navodilo Běse, že jsem ho odtamtud nemohla vůbec dostat, i když nic nenašel, a tak jsme přijeli domu pozdě. Nohy, který si po práci v Londýně chtěly odpočinout, neměly šanci. Večer nás čekalo ještě čištění hub a zpracování hlívy, vaření večeře ani nezmiňuju. Načali jsme si alespoň víno a po práci si ten večer, i když pozdní, trochu vychutnali.

Po úterku Běs asi usoudil, že kultury už bylo dost, a tak středa byla opět ve znamení hub a lesů. Poor me. Rozhodl se najít lokalitu, kde rostou hřiby kaštanové, a taky že jí našel. Ovšem jak jsme později zjistili, šli jsme tam zbytečnou oklikou, ale úlovků bylo dost. Normálně by se ten hřib sbírat neměl, ale když kouknete, kam kouknete a všude je, když si jich pár odnesete, nic se nestane. A tak jsme opět narazila na něco, co jsme dosud neviděli. Aby toho nebylo málo, objevil se taky suchohřib meruňkový, kterýho jsme taky viděli poprvé.
hřib kaštanový
suchohřib meruňkový žlutavý
Po kaštanové lokalitě byl zase čas oběda a tak jsme namířili do motorestu, který vybral Běs a kterého jsem se nejdřív bála. Ale jenom proto, že "motorest" zní prostě zvláštně. Ale .. měli tam točenou Kofolu za pár korun, hlavní jídlo včetně polívky a se salátem do stovky. Najedli jsme se výborně a mohli jsme pokračovat dál. Kam jinam, než kde se dá najít něco zajímavého.

Váté písky je chráněný území a taky dost blbě dostupný. Autem se tam nedá a musíte hodně daleko pěšky. Nenašli jsme tam teda nic a ani Běsova vysněnýho hřiba sírovýho, ale prostředí to bylo pěkný, skoro až nečeský. Písek, ohořelé borovice podél trati, ale jinak příšerný sucho. Jenomže když už se tam trmácíme tak dlouho, Běse nepřesvědčí to, že nic nenašel do pěti minut a musí se to projít celý. Poor me again.
váté písky
Příjezd domů opět velmi pozdě, znovu zpracovávání hub, večeře apod. Relaxace na velké sedačce a s vínem nemohla chybět. Hnáty nahoře a bylo fajn.
Ve čtvrtek přišel den D. (Jak krásně dvojsmyslné to je.. ale to vy nemůžete zatím tušit..) Dopoledne jsme strávili doma, protože jsme toho měli oba dost a odpočinek je taky trochu potřeba. Já jsem si poležela a pak dopřipravila oběd, který jsem si předdělala (wtf?) večer předem - i proto jsem měla nárok na trochu klidu a odpočinku. 

Tentokrát si nechám lokalitu pro sebe, protože k tomu máme s Běsem svoje důvody. Přece jenom blog je věc veřejná a i když sem nikdo nechodí, co kdyby náhodou něco .. Ze začátku to pro mě byl zase jen další les, kde je sucho a nic neroste, ale jakmile jsme se dostali přes hřbet a na druhou stranu svahu (řekněte mi, proč to musí bejt vždycky tak daleko?), změnila se krajina a i moje nálada. Bylo krásně slunečno a to po těch deštivých dnech byla příjemná změna a taky ..konečně! .. se začalo zakopávat o hřiby. Když řikám zakopávat, tak to myslím doslova. Oba dva jsme našli v trávě krásné obrovské kousky a navíc úplně zdravé, to se moc nevidí. Potom jsme chvíli bloudili a nezakopli ani o prašivku, když tu najednou koukám .. hele, nějaká "babka", čuchnu k tomu, a nezaměnitelný závan kopru mi potvrdil, že je to opět Moravák. Našli jsme ještě několik dalších kousků včetně několika  Přívěskáčů a nádherných Růžovníků.
hřib růžovník
Zrovna když se věnuju focení tadytoho skvěle nahlodanýho kousku, zavolá na mě Běs a zahlásí "Maudě, to se posereš!" Já už pomalu vidím tu mrtvolnou ruku čouhající z hlíny a ono prd .. stojí tam nad hříbem, kterýho by ani on, ani já, v ČR nečekal. Hřib, který roste v jižní Evropě a občas se vyskytne nejblíž na Slovensku a u nás se od roku 1974 neobjevil. Hřib Dupainův. Lesklym červenym kloboukem na nás "pomrkával" a my nevěřili vlastním očím, že je to skutečně on. A byl. (I když později nám to někteří chytráci na houbařském fóru chtěli vymluvit a vydávali to za obyčejnou babku, ale i slepej ví, jak vypadá babka:)) Začali jsme ho obdivovat ze všech stran, nasávat jeho vůni a všemožně zkoumat, a když už byl nafocenej ze všech stran, Běs popošel a našel další kousek. Nejdřív jsme si nebyli jistí, jelikož nás zmátl svou vůní, kterou připomínal jiný hřib (vypadající ale odlišně) ale nakonec jsme se usnesli, že je to prostě druhej Dupain. A zase byl.
a tady ho máme, Dupaina!

Stále ještě v euforii jsme prošli další místa, ale krom Moraváků, Přívěskáčů a Růžovníků, který byli chudáci zastíněný Dupainem, už jsme nic "neobvyklého" nenašli. (Samozřejmě, že neobvyklé bylo všechno, ale tak víte jak ..) Při západu jsme se začali vracet k autu, než jsme tam došli, opět se setmělo, ale ani to nás neodradilo od natrhání švestek velkejch jako dětská hlava a malejch hrušek u hřbitova. Na kterejch jsme si pak zbytek pobytu, a ještě doma, pochutnávali.
Večer jsme otevřeli další víno, tentokrát červené, jako každý den zpracovali houby, navečeřeli se a padli. Další den, aby se teda neřeklo, po krátké zastávce v lese, dopřál mi Běs opět kultůru. A to v podobě milotického zámku, nebo spíš zámeckých zahrad a parku. Mají tam takovou úžasnou věc, za dvě stovky vám na půl hodiny půjčej dobovej kostým a vy se tam můžete v něm v parku natřásat. No nic pro nás, já bych si v tom připadala komicky, ale měli jste vidět nekterý ty holčičky (ale i matky), který se tak vážně ovívaly svým vějířem a nadbíhali jim tatínkové v šedivejch mozartovskejch parukách. Funny. 
má dokonalý pracky:)
tuhle mám i rovně, ale bohužel mi tam chlapec strčil svou velkou hlavu, protože všude musí bejt napřed, a mně už se to nechce ořezávat :D
Byl to náš poslední den, trošku odpočinkovější, na oběd jsme se stavili zase v restauraci a tentokrát v Miloticích, kde nás opět mile překvapili a kde byla zase točená Kofola, no odolejte. Páteční večer jsme dočistili poslední houby a pomalu se nachystali na sobotní balení. V sobotu jsme byli ještě na cestě domů zkontrolovat kaštanovou lokalitu a po cestě se zastavili v oboře, kde mělo růst tisíc hřibů bronzovejch, ale ejhle, nebylo nic. Naštěstí docela dost bedel, které jsme si dali v neděli k jídlu a byli jsme spokojení. Domů jsme dorazili hodně pozdě večer, a zhruba do dvou do rána probíhalo krájení hub, ale stálo to všechno za to. Pracovní dny do odletu jsem věnovala vyřízení svých osobních věcí a už jsem zase zpátky. Uteklo to, ale jak řikám, stálo to za to a ještě pořád si to dost živě všechno pamatuju a ráda na to vzpomínám.

No comments:

Post a Comment