Sunday, 22 March 2015

Jak mi uletělo letadlo, hořelo a další běsy - část druhá

Ano, přátelé, je tady pokračování, na které už mnozí z vás čekají. Tak abych vás dlouho nenapínala:

O požáru

Tohle je trošičku čerstvější zpráva a to přímo z pátku třináctého. Nejsem moc pověrčivá a pátky třináctýho se mi někdy daří a někdy ne. Vzpomínám si na pátek třináctýho v únoru před šesti lety, to jsem ještě byla na střední a byl to jeden z nejhorších dní ve škole, hroznej vopruz a byla jsem zkoušená snad z každýho předmětu, co to šlo. Hlavně z těch výživnejch, co jsem moc nemusela. Účetnictví, ekonomika a ještě jeden, kterej si teď nepamatuju, snad němčina myslim. Byl to maturitní ročník, takže se všechno hrozně hrotilo. V pátek jsme měli asi pět hodin a být zkoušená ve třech pětinách už je dost velká smůla ne? Samozřejmě, že jsem byla perfektně připravená, jako vždy, že ano. (Kecám pochopitelně :D)

Pak ale následoval další pátek třináctýho o měsíc později, v březnu, a ten bych zase hodnotila jako jeden z nejlepších. Dali jsme se dohromady s Běsem a Maude was in euphoria. (Jo, a nikdo mi nevěří, že jsme s Běsem už 6 let :D Hrozně to utíká, sama tomu sotva taky věřím, ale je to vážně tak.) Zkrátka a dobře, někdy se v pátek 13. může dařit a někdy ne. Beru to jako každý jiný den, i když někdy mě to lehce nahlodává ..

Tenhle březnový pátek třináctýho mi ale vlastně vůbec nedošlo, že je pátek třináctýho. Den plynul jako každý jiný. Brzy ráno jsem měla službu kavárně, po kavárně došla se psem a pak dělala práci v domácnosti. Host-parents si užívali posledního dne na horách ve Švýcarsku a večer měli přiletět. S prací jsem skončila někdy kolem čtvrté hodiny a šla se nachystat do pokoje na další procházku se psem. Venku bylo krásně, takže jsem se těšila, že se provětrám (objevila jsem teď totiž jedno místo, co se mi hodí do detektivky, a na který ráda chodím). Z prvního článku na blogu vůbec, víte, že mám výhled na pěší zónu a divadlo. To divadlo se teď od konce léta rekonstruuje, takže je obložený lešením, a já jsem s tím přišla o trochu soukromí, protože se tu záclony nevedou a je mi vidět do pokoje. Ale už jsem si zvykla. Anyway. Stejně mě pořád ta stavba fascinuje a tak při převlíkání kouknu na budovu a vidím plameny v okně. Ze začátku docela malý.

Takhle to začalo
a takhle se to rozšiřovalo ..

Sakra, cože? To tam někdo něco svařuje? Prolítne mi hlavou. Ovšem na druhý pohled vidím, že asi dost těžko. Prostě tam hoří. Pak si uvědomím, že už několik vteřin slyším protipožární alarm, a že se mi to fakt nezdá. Trošku mě zachvátí panika, je pátek odpoledne a nikde nikdo není. Nebo to tak aspoň vypadá. A tak mi nezbývá nic jinýho než se chopit telefonu a požár oznámit. Přijde mi, že čas do příjezdu hasičů se strašně vleče, i když už v době mého volání byli na cestě. (Později jsem se dozvěděla, že bylo zaznamenáno asi přes 50 volání - kolikátá jsem ovšem byla, nevím, ale vzhledem k tomu, že jsem to viděla od "plamínku", asi mezi prvníma.)

Konečně se ozývají sirény a rychle se přibližují. Plameny se z okna svižně rozšiřují po celé střeše, hasiči s hasícími přístroji na zádech lezou po lešení až ke střeše a snaží se hasit. S napětím to sleduju, i když není skoro nic vidět, protože celá pěší zóna před divadlem je zastavena kontejnery pro dělníky, což taky stěžuje přístup hasičským vozům. Požár se rozšiřuje dál a dál a mně dochází, že je to všechno takovej kousíček k našemu domu, a že by to nemuselo dopadnout vůbec dobře. Slyším řev zasahujících hasičů, plameny šlehají výš a výš, a tak je na čase si sbalit jen to nejnutnější. Házím do batohu doklady, foťák (protože je to asi to nejdražší, co tady mám, a do batohu se vejde), náhradní oblečení, věci pro psa a další důležitosti, a během minuty jsem připravená opustit barák. Pes to má všechno na háku a je v klidu, což v podstatě uklidňuje i mě.

zřícení střechy v přímém přenosu

Můj pokoj je už silně ozářen plameny a přímo před mými zraky vidím, jak se hroutí celá střecha a věžička divadla se propadá do středu požáru. Hasiči na lešení se z něj rychle stahují a ze střechy už moc nezbývá. Požár je větší a větší. Překvapuje mě, že stále není nic cítit (z dětství si totiž vzpomínám na jeden nedaleký požár na chatě, kdy hořelo poměrně daleko od nás, nic nebylo vidět, ale cítit to bylo i přes zavřená okna), loučím se už se všemi svými věcmi a říkám si, že je pomalu na čase zavolat host-parents a oznámit, co se tu děje. Nechtěla jsem je dřív stresovat, ale tohle už vypadá vážně. V tu chvíli někdo bouchá na dveře, připínám psa na vodítko a jdu otevřít. Oblečená, s batohem na zádech, připravena k útěku. (Musela jsem vypadat vtipně:)) Pravý britský vyšetřující policista bez uniformy mi ukazuje odznak (z fleku by mohl hrát v nějaké detektivce, sympaťák) a ptá se, kdo je v domě a zda jsme všichni v pořádku. Odpovídám, že jenom já a pes, načež se na mě usmívá a pomuchlá se psem, a prohlašuje, že je vše ok (jo, má to evidentně taky dost na háku) a že na evakuaci to zatím není, a jde k dalším dveřím. Kolem mě jsou ale prázdné domy. To už si všímám několika desítek lidí, co stojí nahoře v naší ulici a sledují a fotí celou situaci. Když se vracím do domu, několik zvědavců nám dokonce leze po zahradním domku a odtud fotí požár. Pro foto fakt cokoliv.

Já sama jsem situaci vyfotila jen párkrát na mobil. Nejsem fotograf hazardér, takže je to jenom dokumentační. Navíc je mi hrozně proti srsti fotit nebo očumovat události, kdy se něco vážného děje. Když se to děje přímo před mým oknem, je to něco jiného, ale ven bych kvůli tomu nelezla. Po chvíli už vidím, že se hasičům konečně podařilo dostat se hasícími vozy blíž a hasí hadicemi s velkým proudem. Ze země ale i z výsuvných konstrukcí a "jeřábů". Plameny dosahují několika metrů a kouř se stupňuje. Za další minutu bouchá na dveře někdo další. Tentokrát je to další policista, už v uniformě, a opět se ptá, kdo je v domě a vyzývá k odchodu. Požár by se neměl rozšířit, avšak že je lepší dům opustit a zůstat dál. To už volám host-parents, kteří jsou právě na letišti a říkám jim, co se tady děje. V domě prý ale není nic důležitého, tak hlavně ať dávám pozor na sebe a na psa a doporučují, ke komu můžu jít, kdyby bylo nejhůř. Začínám pomalu ale věřit, že nejhůř snad nebude, ale i tak se všemi svými věcmi opouštím dům. Je mi nabídnut azyl od sousedky naproti, ale já stejně musím vyvenčit Mosey, a tak spolu míříme do parku.

Ulice jsou uzavřené zábranami a policejními vozy, hloučky bystanders (neboli prostě "čumilů" česky) netrpělivě přešlapují a snaží se dostat co nejblíž, odkud by lépe viděly, já se jim vyhýbám a jdu si venčit. Párkrát se ještě otočím a vidím hasiče i z druhé strany, tmavý černý kouř, co se z divadla táhne několik desítek metrů na druhou stranu od našeho domu. Tak tady je důvod, proč nic necítím! Vítr fouká úplně opačným směrem a kouř jde dál od centra. Naštěstí pro domy a lidi na druhé straně jde kouř hodně nahoru. Hlavní silnice jsou totálně ucpané, jednak je pátek a jednak se něco děje. Ulice jsou tu ucpané v pátek večer vždycky, ale připočítejte si k tomu nenadálou událost, kterou si samozřejmě každý musí prohlídnout, a zmatek je na světě. Až na kroužící helikoptéru nad našimi hlavami je ale v parku klid. Míček Mosey baví za každých okolností, takže se asi na hodinu odreagujeme, a když už mi je zima a zdálky vidím lehce světlejší a "tenčí" kouř, vracíme se domů.

průběh hašení po návratu domů
výsledek druhý den ráno

Naše ulice je stále zahrazená policejními auty, ale venku už nepostává tolik lidí. Situace je trochu klidnější. Na divadlo ale není vidět. Vidím na něj zase až když vejdu domů. Divadlo stále hoří, ale požár je pod kontrolou a mnohem menší. Budova je v plamenech už tři hodiny. Pomalu se vrací zase všechno do normálu. Venku už je tma a ve mně se probouzí hlad. Nejdřív dostane pes a pak si začínám vařit i já. Po pěti hodinách jsem už najedená i já a klíče v zámku ohlašují příchod mé family. Zdravíme se a vyprávíme zážitky a samozřejmě první jejich cesta vede na zahradu. A. je překvapen, že ještě stále hoří a prohlašuje, že bude mít aspoň více světla na zahradě. Jo, to bude, půlka budovy pryč. Nakonec se hasilo až zhruba do tří do rána, takže noc nebyla zrovna klidná, ale jakž takž jsem se vyspala...

6 comments:

  1. No páni, je vidět, že Maudě tím psaním detektivky vážně žije =D

    Jinak, vím, že se budu opakovat, ale toho divadla je obrovská škoda =/ Taková krásná budova, pověsit toho, kdo to způsobil za "víme co" do průvanu, vážně! Každopádně to nejhlavnější je, že se nikomu nic nestalo (hlavně Mauděti a Mosey) Mimochodem, už se přišlo na to, jak ten požár vznikl? Nechci být zbytečně hnusná, ale jestli tam nějaký dělník nedotípnul cígo, tak grrrr!

    ReplyDelete
    Replies
    1. Žije psaním detektivky?:D no to nevím, že jsem s tím už tak chorobná, z čeho tak soudíš?:)

      Zatím se bohužel neví, co to způsobilo, ale možná na tom ani nikdo vinu nenese, no uvidíme .. Sledovala jsem to asi na všech možnejch britskejch serverech, ale příčiny zatím neznámé. Ale taky mě to zajímá :P

      Delete
    2. objevila jsem teď totiž jedno místo, co se mi hodí do detektivky, a na který ráda chodím

      z fleku by mohl hrát v nějaké detektivce, sympaťák

      Plus, že vím, že hodně píšeš =D

      Delete
  2. typickej britskej humor :D "hlavne ze bude na zahrade vic svetla :D "

    ReplyDelete
    Replies
    1. jo, pronesl to tak britsky, že víc už to nešlo :D proto jsem to sem musela napsat :)

      Delete
  3. Nejdřív závada u vlaku, uletělé letadlo a teď toto. Ty jsi skoro magnet na ty katastrofy :-D Na druhou stranu je dobře, že to bereš pozitivně a s humorem jak se zdá. Tvůj život alespoň není jednobarevný, jak se říká a máš plno zážitků se kterými se můžeš podělit.

    ReplyDelete